Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gotický sloh



Gotika je umělecký sloh, plynule navazující na sloh románský. Začíná v Evropě projevovat od druhé poloviny 12. století a pokračuje ve vrcholném středověku zhruba po další 3 století. V českých zemích nastupuje i ustupuje gotika o něco později. V Německu a střední Evropě trvala až do počátku 16. století, kdy se v Itálii a Francii již prosadila následující renesance. Ta se z gotiky nevyvinula, ale naopak se ji snažila popřít a při svém vývoji se opírala o antické dědictví.

Termín gotika nebo gotický se vztahuje ke Gótům. Předcházející epoše jej přisoudili s opovržením italští humanisté, „gótské“ umění pro ně znamenalo asociaci primitivního či barbarského. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival“ – sloh lomenný.[1]

Gotický sloh vznikl postupným vývojem ze slohu románského. Počátky gotického slohu se začínají ve Francii a jsou spojeny s vybudováním tehdy vyjemečného chrámu opatství v Saint-Denis poblíž Paříže. Ve vzniklém stylu je i proto do jisté míry obsažena filozofie směřování za Bohem, která je po formální stránce vyjadřována vertikalismem, oproti románskému slohu došlo především u staveb také k značnému prosvětlení a „odhmotnění“. Gotika narozdíl od románského slohu již nedosáhla plného rozšíření po celé Evropě, ale především její západní a centrální části. Vliv gotiky na územích s vlivem pravoslavné církve na tamější umělecké cítění byl značně limitovaný. 

Architektura

Vznikají mohutné stavby jako např. mnohé katedrály, ale i stavby menšího charakteru.

Znaky architektury:

  1. Vertikalismus – v samotné stavbě i v jednotlivých jejích částech.
  2. Lomený oblouk, který prochází vývojem od širokého a méně lomeného až k vysokému ostře zalomenému. Tento oblouk je používán v oknech, portálech a všech zdobných částech stavby, i v uměleckém řemesle. Podle tvaru oblouku lze určit i léta vzniku.
  3. Vnitřní opěrný systém, který se skládá z opěrného oblouku a opěrného sloupu. Tím se rozloží váha stropu na opěrné sloupy a zároveň na zdi.
  4. Vnější opěrný systém používaný u katedrál je pomocným činitelem podpírajícím zeď. Plochy zdi totiž neustále ubývalo, neboť se používaly velké plochy oken. Největším příkladem slouží soukromá královská kaple Sainte Chapelle ve Conciergerie v Paříži. Je nazývána gotickým skleníkem.
  5. Mezi nejrozšířenější zdobné prvky patří fiály (drobné věžičky), které zdobily střechu i umělecké řemeslo. Dalším oblíbeným prvkem byly chrliče (fantastické hlavy s otevřenou hubou, které chrlily stékající vodu ze střech).

První gotické katedrály vznikly ve Francii: Notre Dame v Paříži, Notre Dame v Remeši, katedrála v Chartres (nejvíce zdobena sochařskými díly, např. v portálu jsou umístěni světci katedrály v Chartres – 6 a 6 apoštolů).

Pro gotiku každého evropského státu se na první pohled stalo něco charakteristickým. Např. v Německu se stavěly stavby z kvalitních cihel a neomítaly se. V Anglii byly stropy vyzdobeny tzv. síťovou klenbou, velmi složitou, ale mnohdy řešenou jen ornamentálně. Italská gotika (Dóžecí palác v Benátkách) je zvláštní především ornamentem na fasádě připomínajícím prvky Středního východu. Česká gotika dosáhla vynikající světové úrovně, zvláště v oblasti malířské (částečně i sochařské) je ceněna na nejpřednějším místě.

Sochařství 

První sochařské projevy byly pouhým doplňkem architektury. Zcela v tendenci ideálů gotiky převládala vertikalita – v celém těle a zvláště v drapérii. Sochy nestály volně v prostoru, ale jakoby byly přilepeny přímo k architektuře. Stalo se zvykem, že v průčelí chrámů u portálů se tesaly sochy apoštolů po pravé i levé straně (6 a 6). Postupem doby se socha dostává na oltář i na zeď.

Vrcholným projevem gotického výtvarného umění byla zpodobení Panny Marie. Zobrazovala se buď jako madona s malým Ježíškem nebo později jako pieta - truchlící matka s mrtvým Kristovým tělem, sejmutým s kříže, v klíně (z italského slova pietas - lítost). Sochy a obrazy s tímto námětem se vztahovaly ke dvěma významným okamžikům života Ježíše Krista, jeho narození a úmrtí. Pro postavy, které zobrazovalo gotické sochařství a malířství, bylo rovněž typické směřování vzhůru - byly vysoké a štíhlé, mírně prohnuté do tvaru písmene S. Jejich tváře se vyznačovaly novým rysem. Nacházíme v nich výrazy zcela pozemských lidských citů, prosté radosti nebo velkého utrpení. Ztvárnění Ježíše jako nemluvněte odpovídá středověkému chápání dítěte jako malého dospělého člověka. Dalším typickým námětem byl Kristus na kříži (krucifix) a apoštolové se svými atributy.

Materiálem byl buď kámen, nebo byly sochy vyřezávány z lipového dřeva často velmi schopnými řezbáři. Socha se potahovala jemným plátnem, které přilehlo, a potom se polychromovala (barvila). Postupně pozorujeme tendenci realismu, pohybu a přibližování se ke všemu, co bylo v umění starších evropských civilizací původně známo.

Množství gotických soch překonalo věky a v současné době se nacházejí v muzeích a galeriích. Zhotovené kopie stojí na reálných místech.

České země

Malířství

V období gotiky malířství ještě nebylo vnímáno jako umělecká činost, ale jako pouhé řemeslo. Zde se pak k tomu, opět ještě připojují nedostatky, spojené se zákazem studia lidského těla. Existuje skoro jediná, náboženská tematika, líčící neustále opakované biblické události. Obličeje světců a okolo stojících mají stejný výraz a podobu. Často je používáno obrysových linií a jasných barev. Použité barvy i schématické pózy byly často symbolické a měli přiřazený zvláštní význam. Obzvláště oblíbenými barvami v obrazech s náboženskými náměty bývala modrá a zlatá.

Obrazy nebyly signovány (podepsány), ale na některých byl uveden symbol nebo začáteční písmena. Kunsthistorici proto dávají názvy spojené s místem naleziště, např. Madona třeboňská. Pozadí obrazů se někdy znázorňovalo hornatou krajinou reliéfně řazenou nad sebou nebo plošnou barvou (zlatem) s vytlačenými ornamenty – podle typu ornamentu se často určila škola nebo dílna mistra. V rohu obrazu býval zachycen portrét nebo postava donátora, člověka, který obraz financoval. Býval to mnich, šlechtic nebo bohatý kupec.

  • Obrazy deskové se malovaly na dřevo potažené plátnem. Barva se staletími slila s plátnem a dřevem a působí jako jednolitý kompaktní materiál.
  • Fresky (obrazy malované do vlhké omítky) jsou druhým typem používané výtvarné tvorby. Zde přibývá i světská tematika, která líčí život krále či šlechty a boje. Např. z jedné malby na Karlštejně známe nejpřesnější obraz Karla IV., který je bohužel v určitém rozporu se sochou Karla IV. od Petra Parléře.

Jagellonská gotika

Jako jagellonská nebo také vladislavská gotika se označuje třetí, závěrečná fáze gotického umění v českých zemích v 15.století.

Za vlády Vladislava II. Jagellonského se obnovila těžba stříbra v kutnohorských dolech. Král získal finanční prostředky a začal pomýšlet na důstojnější reprezentaci jagellonské dynastie a jejího nového sídelního města Prahy. Zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu, který byl poničen válkami a přestal sloužit jako panovnické sídlo. Vladislav povolal ze sousedního Saska stavitele Benedikta Rieda (též Rejt), který přestavěl královský palác a vytvořil tu jedinečný prostor Vladislavského sálu. Další nápaditou stavbou, kterou Rejt projektoval, byl chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Na jeho výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Vedle královských zakázek pracoval Ried také na přestavbách některých šlechtických hradů, především Švihova a Blatné. Oba hrady získaly důmyslná opevnění kombinovaná s vodními příkopy, aby lépe odolaly zdokonalující se dělostřelbě. Zvýšený stavební ruch se projevil také v mnoha městech, kde se opravovaly staré nebo stavěly nové měšťanské domy. Tyto stavby byly budovány v pozdněgotickém slohu, který bývá označován také jako vladislavská nebo jagellonská gotika.

Mistrům sochařům se podařilo navázat na výtvarné umění předhusitského období. Rozvinula se zejména tvorba řezbářů dřeva, jejichž díly byly znovu vyzdobeny vnitřky mnoha kostelů a kaplí, zničené husity. Také malířství se znovu plně prosadilo nástěnnými malbami církevních i hradních prostor a především deskovými malbami. K nejvýznamnějším malířům této doby patřil Mistr litoměřického oltáře.

Barokní gotika

Barokní gotika nebo též gotizující baroko je jedinečný architektonický sloh, který spojuje dynamické baroko s výrazovými prostředky gotiky. Jejím tvůrcem a nejvýraznějším představitelem je český architekt Jan Blažej Santini-Aichel.

Po konci třicetileté války se české země pozvolna vzpamatovávaly z válečných útrap včetně starých klášterů. Základní obnovu klášterních panství následuje ke konci 17. století obnova a rozvoj samotných opatství. Některé kláštery při rekonstrukci svých chrámů žádají zachování kontinuity se středověkými stavbami, aby proti novým protireformačním řádům demonstrovaly vlastní starobylost. V jiných případech je nutné se starými stavbami počítat pro omezené zdroje. Pro architekta, který s pražskou gotickou Katedrálou sv. Víta vyrůstal (jeho otec i děd na výstavbě Pražského hradu pracovali), který gotiku nepovažuje za starý a překonaný módní trend, ale způsob konstrukce, a který je ze svých vandrovních cest okouzlen náznaky gotiky v barokních stavbách, jsou taková přání požehnáním.

V první třetině 18. století tak v Čechách vzniká řada historizujících staveb. Přesto nelze mluvit o pouhém kopírování nalezených původních vzorů – jsou rozšiřovány o prvky zahraniční pozdní gotiky, dále rozvíjeny a kombinovány s prvky odpovídající současnosti. Mezi nejkrásnější ukázky patří klášterní kostel v Želivi, přestavba kostela Nanebevzetí P. Marie v kladrubském klášteře, obnova chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci u Kutné Hory a především novostavba kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.

Gotická architektura

Jako gotickou architekturu označujeme evropskou architekturu vrcholného středověku zbudovanou v gotickém stavebním a uměleckém slohu. Jako svébytný architektonický styl vznikla v polovině 12. století ve střední Francii a odtud se dostala do ostatních zemí západní a střední Evropy.

Název zavedli italští humanisté, kteří ji mylně spojovali s Góty (jejich umění bylo považováno za barbarské). 

Gotická architektura vznikla postupným vývojem z románské architektury. Za první gotickou stavbu je považován chrám benediktinského kláštera Saint Denis nedaleko Paříže, který vznikl před polovinou 12.století. Při jeho výstavbě byly sice použity osvědčené románské stavební prvky, ale uplatnila se tu také řada nových podnětů.

Gotické stavby byly lépe přizpůsobené tomu, aby mohly lépe reprezentovat ideje své doby, či moc a bohatství tehdejší církve. Původní románský oblouk postupně přešel v lomený oblouk (zakončení oken, dveří, portálů), ten byl symbolem sepjatých rukou k modlitbě. Valená románská klenba byla nahrazena propracovanou křížovou žebrovou klenbou, která byla 4 nebo 6 dílná, později dělená na menší plochy, doprovázena složitými ornamenty (hvězdicová, síťová, vějířová, kroužená, sklípková). Zdi byly oproti románské architektuře slabé, protože se projevovala snaha o maximální odhmotnění stavby.

To vedlo k vytvoření složitého vnějšího opěrného systému pilířů a oblouků. Pilíř byl ukončen ozdobně – fiály s kraby, kytkami. pro odvod dešťové vody od základů stavby sloužily plastické figurální chrliče. Uplatňoval se princip vertikalismu (vysoké stavby = cesta k Bohu). Nejpoužívanější materiál byly kámen a cihly, užívá se i tzv. hrázděné zdivo (tj. dřevěná trámková proutím vyplněná konstrukce+omítka+obílení)

 

Novogotika

.

Novogotika je evropský umělecký směr, který se objevil v Anglii v polovině 18. století. Významněji se projevoval v architektuře Evropy a severní Ameriky v 19. a 20. století. Navracel se ke gotice, ze které vycházel.

 Gotika v církevní architektuře

Ve 12. století začíná období nebývalého rozmachu kultury a umění. Nový, gotický sloh se promítl i do architektury. Na Apeninském poloostrově se příliš neuchytil, byl totiž vnímán jako cizí styl "barbarských Gótů", avšak od Pyrenejí po Vislu počaly do nebes šplhat monumentální stavby katedrál. Převratná metoda konstrukce klenby přenesla tíhu na systém opěrných pilířů, čímž se nesmírně odlehčilo stěnám. To umožnilo vyhnat stavbu do té doby nevídaných výšek a stěny prolomit velkými okny s figurálními nebo ornamentálními skleněnými výplněmi. Světlo procházející skrz ně dotváří atmosféru vznosnosti a lehkosti.

Valená klenba, rozšířená už za antického Říma po celé Evropě, demonstruje, jak jsou jednotlivé síly v klenbě vyváženy. Kameny v oblouku jsou otesány šikmo, kdy přímky vedené spárami mezi nimi směřují do jediného bodu, a tak se kameny navzájem podpírají a blokují. Díky tomu jsou síly v klenbě optimálně rozloženy a vzájemně se kompenzují.

Stavba gotické klenby by nebyla snadná ani dnes. Kameny se usazovaly na své místo pomocí skruže, tj. bednění ve tvaru budoucího oblouku. Po umístění svorníku se skruž postupně odstranila, aby jednotlivé kameny měli čas se správně sesadit. Pomocí pilířů jsou síly odváděny mimo klenbu a to ji umožňuje vystavět do ohromujících výšek. Vzhledem k tomu, že své dovednosti stavební mistři utajovali, můžeme se dnes jen dohadovat, jak určovali parametry pilířů.

Kolébkou gotiky je Francie ve 12. století. Na českém území se gotika objevuje v polovině 13. století u kaple sv. Erhardta a Uršuly v Chebu. Gotická vlna se pak šířila velkou rychlostí a stavební ruch kulminoval výstavbou Nového města Pražského. Největší stavby, majestátní katedrály se složitým půdorysem o mnoha lodích a působivým členěním hmoty, vznikly v Sedlci, Kutné hoře, Kolíně a na Pražském hradě.

Nové směry hledali architekti v různém pojetí klenby a propracováním detailů. Ve Francii se tak zrodil plaménkový styl s přírodními motivy. V Anglii byl ornamentální styl vystřídán perpendikulárním, typický svými jednoduchými svislými liniemi a vějířovou klenbou. I vladislavská gotika nalezla svůj výraz v přemíře ornamentů, například motiv uschlých větví a zvadlé fiály, polygonální pilíře a klenba se žebrovím spíš zdobným než účelným. Zkrátka, gotika barokizuje.

Ovšem omezené hospodářské prostředky a válečné dění v Evropě zpomalily či zcela zastavily práci na stavbách a některé katedrály čekaly na dokončení celá staletí. A přestože nakonec gotice došel dech, právě ona po několik století ovládla celou západoevropskou křesťanskou civilizaci, která si v touze po dosažení ideální a věčné boží říše vytvořila tento originální a universální sloh.

 

 

 

 

 

 

Za znaky gotiky (i když to neplatí vždy a zcela jednoznačně a zejména v české vrcholné gotice bychom našli řadu výjimek) se počítají lomený oblouk, žebrová klenba, opěrný systém, vertikalita a štíhlost tvarů směřujících vzhůru. Lomený oblouk umožňuje užít stejně vysoké klenby nad prostorem o různé šíři, což je u půlkruhového románského oblouku vyloučeno. Tlaky kleneb, nyní slabších, protože je nesou žebra, směřují více šikmo dolů než do stran a dají se opěrným systémem podchytit natolik, že stěny mohou být méně silné a jsou stále více odhmotňovány zvětšujícími se okenními otvory, dělenými pruty a ve vrcholu geometrickými obrazci kružeb. Kromě žebrových kleneb se po celou gotiku těší oblibě valené klenby, půlválcově vybíhající často přímo od země a vytvářející tzv. tunely. Ve sklepech na nich zůstávají v nezahlazené maltě výrazné otisky širokých prken "šalování", bednění, na něž se klenulo, a právě podle těchto stop se značnou pravděpodobností rozeznáváme gotický sklep.

Gotickou architekturu doplňovaly plastické detaily s figurální, zvířecí i rostlinnou tématikou a malby, a to nikoli pouze obrazy. Stěny, uvnitř i zevně, trámové stropy i žebra a ostění se pestře malují, takže gotické stavby bývaly pro nás dnes již takřka nepředstavitelně barevné. Jinou úpravu povrchu stěn v interiérech - kromě obkládání dřevem - představuje metrické členění v charakteristické kosočtverečné síti, ryté za vlhka do povrchu lepenice.

Sloh GOTICKÝ

(vznik ve Francii cca 1150, u nás 1220-1520)

  • charekterictická gotická žebrová klenba s hrotitým čelním obloukem
  • cisterciátské kláštery (Sedlec, Plasy, Nepomuk, Velehrad, Osek atd.)
  • působí zde francouští mistři - Vilem z Avignonu, Matyáš z Arrasu
  • vznikají proslulé české kamenické školy - Petr Parléř, později Benedikt Rejt
  • postupné členění a bohatější klenební vzorce - klenba obkročná, šestidílná, osmidílná, hvězdová a síťová
  • vyvrcholení vývoje žebrových kleneb v pozdní gotice - klenby kroužené se žebry ve tvaru prostorových křivek (Vladislavský sál Pražského hradu)
  • v pozdní gotice vrcholí také obliba žeber volně se vznášejících (visuté svorníky v sakristii sv. Víta v Praze)
  • segmentované oblouky jako odlehčovací pásy v nadokenním nebo naddveřním zdivu

 


 

Náhledy fotografií ze složky Gotika