Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rokoko 

je umělecký sloh, který představoval další vývoj baroka v letech 1735 až 1770/1790. Zatímco ve Francii má rokoko charakter samostatného slohu, následujícího po období výrazného klasicismu v prostředí střední Evropy, kde plynule navazuje na baroko je chápaní rokoka jako samostatného slohu sporné. Vhodnější je používat pro střední Evropu termín pozdní baroko.

Jméno slohu se odvozuje od francouzského rocaille, česky rokaj, ornamentálního zprohýbaného motivu, poněkud připomínajícího boltec ucha. Tento ornament nekonečných variačních možností vznikl počátkem 18. století v Itálii, avšak výtvarně byl akcentován hlavně ve Francii v době Ludvíka XV.. Rokoko se představuje především jako dekorativní styl: stěny a klenby světských i sakrálních staveb jsou pokryty lehkými, elegantními ornamenty, rokaj, rocaille, ve štuku a zlatě, ve formě fresek a motivů popínavých rostlin. Rozvět nastává konce roku 1730, k nám příchází s malým zpožděním až kolem roku 1740. Půvabné kudrlinkové ozdoby a rostlinné motivy zdobí každou stavbu a hýří zlatou a bílou barvou. Záliba v okázalé ornamentice se projevovala v architektuře, malířství, sochařství, uměleckém kovářství atd. Ornamentika však není jedinou známkou barokního výtvarného názoru, i když nejbezpečnějí pomáhá k časovému určení děl jím poznamenaných, především ovšem v oboru architektury, která po slavnostní monumentalitě a honosnosti umění doby Ludvíka XIV., nastoluje ve všem životním prostředí druhé čtvrtiny 18. století lehký tón, úsměvnost a zdrobnělé měřítko, aniž by opustila slohové zásady tradičního klasicismu, šíří se tato výtvarná nálada charakteristická pro období rokoka po celé Evropě. Dynamismus vrcholného baroka střídá lyrismus, který modeluje stavby do klidných obrysů a ploch s nehlubokým členěním stěn, jejichž střizlivost zvýrazňuje nanášením rocaillů. Tak se jeví pozdní stavby Dientzenhoferovy i jeho pokračovatele Anselma Luraga, pražské paláce Kinských i Sylvia-Tarouců, pražský arcibiskupský palác J. J. Wircha, i interéry Paccassiho tereziánské přestavby Pražského hradu v letech (1755 - 75).

V protikladu k poměrně hmotové uměřenosti architektury českého rokoka jeví soudobé užité umění známky tvarové rozvolněnosti a dekorativní nespoutanosti. Zprohýbané, zlaceným rocaillem hýřící oltáře, asymetrie a ornamentální přebujelost ostatního kostelního zařízení, jaká charakterizují především jezuitské chrámy, v této době většinou nově zařizované, mají analogii v obydlí laickém ve zlaceném zprohýbaném nábytku, lesku přemíry zrcadel, v tapisériích, a figurkách s pastorálními náměty, v pestroberevných textiliích i květované keramice, pokud není tvarována do podoby ptáků či ovoce. Radost z přírody je reakcí na dogmatismus a religiositu baroka a předzvěstí romantismu nové doby.

Ústřední hodnotou životního pocitu a myšlenkového vztahu ke světu byla intimita, nitěrnost prožitku, přenášená i na přirodu. Nová smyslová citlivost odkryla například denní světlo. Odpovídalo touze po jasu a přirozenosti. Bylo zdůrazňováno ve všech výtvarných druzích, v architektuře četností a velikostí oken zámků a paláců, v interiérech zrcadly, v malířství opuštěním šerosvitu a zesvětlením barevnosti, pastelovým laděním barev, větším použitím techniky pastelu. Oproti baroknímu monumentalismu, patosu a umocněné výrazovosti, rozvinulo jemnou hru světla a stínu až k citově sentimentální lyričnosti. prostor, klíčová složka každého výtvarného názoru, je v rokoku důsledně intimní, tj. uzavřený a podávaný motivem interiéru, v němž se děj odehrává, nebo motivem exteriéru, jímž je především zahrada. Prostorovou představu postupně se odkrývajících prostorů uskutečnila uskutečnila například parková architektura zámků (Versailles, Schönbrunn), malířství svými scénickými kompozicemi G. B. Tiepollo, F. A. Maulbertsch, z nichž těžilo i reliéfní sochařství. Celá příroda, záměrně utvářená parkovou úpravou, grottami, vodopády, vyjadřuje dobovou předatvu ráje, lepšího, přírodního a proto přirozeného světa plného harmonie. Obrozený vztah ke skutečnosti, zvláště přírodní, pozvedal na čelné místo vedutu (G. A. Canale, B. Belotto, F. Guardi, G. B. Piranessi, a později i motiv zříceniny v krajině G. P. Pannini. H. Robert. Mezi umělce rokoka jsou řazeni Jean Antoine Watteau, Francois Boucher, Maurice-Quentin de La Tour, Jean Baptiste Chardin, Rosalba Carrierová, William Hogarth, Daniel Chodowiecki, Jean Baptiste Greuze, Pietro Longhi, Paul Troger, atd.

Do naší malířské tvorby pronikaly rokokové prvky už kolem roku 1730 jak naznačuje oltářní i fresková malba V. V. Reinera (1689 - 1743), v jehož díle došlo ve třicátých letech k nápadnému zmenšení figurálního rozvrhu, a celkovému zklidněním citového výrazu. Skutečným nositelem rokokového charakteru však nebyla ani tak malba fresková (Jan Petr Molitor (1702 - 56), František Antonín Müller (1697 - 1753), Siard Nosecký (1693 - 1753), František Julius Lux (1702 - 1764)), jako spíše malířství závěsných obrazů. Antoním Kern (1719 - 1747) sem vnesl přímé zkušenosti ze svého školení v Benátkách, projevující se především v příznačném prosvětlení barevné škály a ve zlyričtění scény. Také Molitorovu intenzivní freskařskou práci ( Liběchov, Hořín, Dobříš) provázela pilná tvorba závěsných obrazů oltářních, vyznačujících se působením světelných efektů a celkovým zjemněním barevného podání. Komorní obraz kabinetní získal hlavní pěstitele v krajináři F. A. Hartmannovi mladším (1694 - 1738), a v malíři květinových zátiší K. J. Hirshelym (1695 -1743), jenž spojil kresebně detailní provedení s ornamentálně-dekorativním barevným řešením. V zátiší J. A. Vocáska (1706 - 57) se prolnula věcnost pohledu s precizní drobnomalbou, působící ve své usilovné faktografičnosti a úspěšném využívání iluzivních efektů tzv. trompe l´oeil. Za typického představitele české rokokové malby je možné pokládat Norberta Grunda (1717 - 67), autora nespočetných obrázků drobného formátu, v nichž se figurální prvek harmonicky vyvažuje s motivem krajiny. Benátský luminismus, jenž byl stylovým vzorem českého rokokového malířství, dostoupil svého vrcholu ve freskách F. X. Palka (1724 - 67) a J. L. Krackera (1717 - 79), v nichž se původní podněty z okruhu G. B. Piazzetty (1682 - 1754) a G. B. Tiepolla zjednodušily v dílech vystupňovaného dekorativismu a zesilovaného prostorového iluzionismu. Cosi z hravosti a jemné noblesy rokoka mají oltářní obrazy Ignace Raaba (1715 - 87), převádějící náboženské výjevy do sféry poklidného výjevu, zbaveného vší epičnosti ve prospěch ztišeného komentování na okraji religiosity prosáklé sentimentem. Celá plejáda umělců různého stupně kvality, od techniky dokonalého projevu (fresky Josefa a Václava Prokopa Kramolínů, F. J. Prokyše (1715 - 91), interiérové výzdoby A. Tuvory, oltářní obrazy F. X. Procházky (1740 - 1815)) až na práh obyčejného řemesla, rozšířila principy rokokové malby po celé zemi; koncem 18. století začala rokoková malba pronikat i do oblasti umění lidového (obrázky na skle), kde tento názor (silně zrustikalizovaný) přežíval hluboko až do století devatenáctého.

 

Náhledy fotografií ze složky Rokoko